Skip directly to content

Lichva v našem právním řádu

on 30. Červen 2011 - 0:22

     Pojem lichvy není v právu ničím novým. Jsou ovšem  problémy s tím, jak ji posuzovat, co je ještě běžný úrok či zisk či jiná plnění ještě v souladu se zákony.

     V  dříve platném trestním zákoně č. 140/1961 Sb. se v § 253/1 uvádělo, že se trestného činu lichvy dopouští ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (jsou tedy dva způsoby, jak se tohoto jednání dopustit – přesto není prakticky stíhána a je velmi obtížné ji prokazovat). K jediné změně za celou dobu účinnosti tohoto trestního zákona došlov roce 1993, kdy pouze v odst. 2 namísto spáchání tohoto činu výdělečně bylo nově uvedeno, že tímto činem získá značný prospěch. Nyní účinný trestní zákoník v § 218 doplňuje tuto základní skutkovou podstatu ještě v tom směru, že může dojít o zneužití lehkomyslnosti jiného (pojem lehkomyslnosti však není konkrétně definován a bude tedy věcí výkladu). Kvalifikované skutkové podstaty jsou doplněny v odst. 2 o spáchání činu jako člen organizované skupiny anebo způsobení jinému stav těžké nouze, a dále je doplněn odst. 3 – spáchání činu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo získá-li pachatel tímto činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu.

     Základní podmínkou je to, že poškozený musí být buď v tísni, nebo je nezkušený či rozumově slabý anebo rozrušený. Ani tyto pojmy nejsou konkrétně definovány, ale jsou předmětem výkladu orgánů činných v trestním řízení, především soudů (a musí být pochopitelně doloženy konkrétními důkazy).

     Dále pak musí pachatel těchto skutečností buď úmyslně zneužít (musí si být přitom vědom právě stavu poškozeného) anebo výrazně nepřiměřeně na takovéto pohledávce vydělá či ji v takovém úmyslu ji na sebe převede (tomuto druhému případu se někdy říká palichva a i zde jsou uvedené skutečnosti předmětem shora uvedeného výkladu).

     Nelze přitom přehlédnout, že shora uvedené znaky a pojetí lichvy (s výjimkou staronově uváděné lehkomyslnosti, jež však bude zřejmě také vykládána jako závažnější a evidentní skutečnost, o které musel mít pachatel povědomost tak, aby byla postavena na roveň ostatním uváděným znakům) prakticky vychází z prvorepublikového výkladu přečinu lichvy podle § 2, čís.1 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., tedy ještě ze zákona z období Rakouska-Uherska. Například pojem tísně je v judikatuře (Zm I 295/25) hodnocen tak, že nemusí jít o tíseň trvalou, ale „postačí i jen pomíjející nesnáz peněžitá, nutící dožadovati se úvěru“. Pojem „nápadného nepoměru“ hodnot plnění je brán jako relativní, přičemž se vychází z toho, že rozdíl mezi hodnotou plnění a vzájemného plnění je ve značném nepoměru k obyčejné, konkrétními poměry ospravedlněné hodnotě (shodně i Zm II 48/27 a Zm II 247/25). Trestné jednání je dokonáno již v okamžiku, kdy si pachatel dá takovéto nepoměrné výhody slíbit nebo poskytnout a není ani nutno, aby je sám požadoval. S pojmem tísně však nelze ztotožňovat pouhé méně příznivé majetkové poměry (Zm I 672/24), ale musí jít třeba jen o pomíjející, ale naléhavou peněžní nesnáz, nutící poškozeného k dožadování se úvěru i za podmínek neobvykle nepříznivých.

     Judikatura posledních let (např. 5 Tdo 1284/2004)se spíše zabývá hranicí mezi standardní podnikatelskou činností při poskytování úvěrů a půjček provozovanou v souladu s právním řádem a naproti tomu lichvou, kdy za uvedenou hranici pokládá hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného, kdy konkrétně dovozuje tento nepoměr při poskytnutí půjčky peněz s úrokem obsahujícím 70% a více (s takovým závěrem a výší úroku by bylo možno ovšem polemizovat, zejména pokud je uveden v právní větě tohoto rozhodnutí, kdy není konkrétně uvedeno, proč právě takováto výše úroku, zda zahrnuje i případně další smluvní pokuty či poplatky atd.). Sám slib či poskytnutí lichvářského plnění přitom nejsou trestné, pokud splněny i další zákonné podmínky tohoto trestného činu, ovšem mohlo by jít o občanskoprávní záležitost.

    Vedle tohoto trestněprávního pojetí totiž i v občanskoprávním řízení podle stávající judikatury lze prohlásit za lichevní takové smlouvy, které jedna smluvní strana uzavře zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Pro rozpor s dobrými mravy jsou považovány tyto smlouvy za absolutně neplatné.

    Rovněž judikaturou ( např. rozhodnutí 21 Cdo 1484/2004) je stanoveno, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček). Je též na konkrétním posouzení zejména soudu, jaká výše úroků je již takto nepřiměřená (zde šestašedesáti procentní úrok ročně byl již shledán nepřiměřeným, ovšem opět lze diskutovat o tom, proč právě tato výše atd.).

     Není od věci přitom opět poukázat na shora uvedené císařské nařízení z 12. října 1914 č. 275/1914 ř.z., kde se výslovně hovoří o neplatnosti lichvářské smlouvy a povinnosti vrátit vše, co každá strana obdržela včetně zákonných úroků. Po příslušné úpravě, zejména jazykové, by toto nařízení o lichvě mohlo být určitým podkladem pro příslušnou právní úpravu i v současné době. To platí i o předchozím zákonu č. 47/1881.ř.z., který dokonce umožňoval zánik trestnosti činu, za zde stanovených podmínek. I tato možnost by mohla být de lege ferenda zvážena, a to jak v oblasti trestní, tak v oblasti civilní, kde by vrácení toho, co bylo smlouvou označenou za lichvářskou, včetně zákonných úroků, získáno, mohlo vést se souhlasem žalobce bez dalšího k zastavení řízení.

   Při úvahách o úpravě této oblasti je nutno říci, že na jednu stranu příliš kasuistická a konkrétní  úprava by mohla vést ke snahám o její obcházení a vymýšlení stále nových způsobů, jak se obohatit, čemuž by na druhou stranou měla zabránit možnost širšího výkladu, zejména soudy, i když současná úprava je až velice volná a široká. Tomu nasvědčuje jak skutečnost, že trestný čin lichvy je něčím zcela výjimečným, tak to, že dochází k odlišným rozhodnutím různých soudů, a to i v obdobných případech. To znamená i určitou právní nejistotu jak pro osoby, které si peníze půjčují, tak i naopak pro osoby peněžní či jiné prostředky poskytující (jde i o různé smluvní pokuty či propadné zástavy, zejména nemovitostí, a jejich případný souběh, který by měl být podle judikatury prakticky vyloučen, ale stále se vyskytuje). Bylo by proto správné poněkud zúžit dané mantinely a tyto pojmy upravované zatím pouze výkladem dát do zákonné podoby. Zejména by měla být stanovena maximální možná úroková míra a způsob jejího výpočtu (například poměrem k úrokové míře stanovené Českou národní bankou) včetně případných smluvních pokut anebo způsobu jejich zajištění, pokud by ovšem jejich souběh mohl přicházet v úvahu. Je nutno chránit přitom oprávněné zájmy všech účastníků  a stran a zajistit jejich právní jistotu.

Autor: Nedvědová Marie JUDr.

K otázce lichvy jako trestného činu více zde

Vložit komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.